Milan Špinka

Kdyby se Miloslav Špinka (nar. 3.12. 1919) věnoval vážné hudbě, snad by se stal velkým hudebníkem, lidé by mu říkali "Mistře" a jeho syn Milan by dnes pravděpodobně hrával v nějakém orchestru. Jenže Špinka senior se stal automechanikem, později plochodrážním jezdcem, lidé mu s úctou říkají "Mistr", a tak není divu, že ze syna Milana vyrostl plochodrážní závodník.

Milan s úsměvem říká, že v životě jej provázejí pořád pětky. V datu narození má tři - narodil se 5. 5. 1951, dům, ve kterém vyrostl, je označen číslem 55 a na největší Milanově sportovní trofeji, Zlaté přilbě ČSSR (1973), se třpytí pětadvacítka. Není známo, kolik pětek provázelo Milana ze školy domů, ale vyrostl z něj dobrý automechanik a výborný jezdec.

Někdy v roce 1955 (opět pětky) přijel ke Špinkovům na návštěvu pardubický závodník Švarc, který skončil ve fínále 12. ZP v roce 1951 na třetím místě. Opřel svůj Manet na dvoře o strom a seděl s otcem Špinkou v dílně. Čtyřletý Milan chviličku po Manetu pokukoval, pak nasedl, pohyboval čím se pohybovat dalo, až se Manet rozjel a přistál v zahradě na plotě. To byl první pokus napodobit otce.

Ty další se již odehrávaly pod kontrolou. Devítiletý Milan natáčí otci stroj v depu, přiváží jej na start, ví, co je metyl, pamatuje si, kam co patří, zkrátka - vyzná se. Od malička měl jednu výbornou vlastnost - uměl dávat pozor, a to se mu nakonec vždy vyplatilo.

Jednoho dne otec zjistí, že synův zájem již není jen dětské hraní. Neodrazuje Milana, jen se mu snaží vysvětlit, že plochá dráha, to není jen sláva, pokoj plný lesklých pohárů a zdi velké garáže zaplněné věnci. Ale ani výstraha v podobě neštěstí Dušánka a Stieglmeiera neodvrátí Milana od cíle, který si stanovil: získat řidičský průkaz a stát se závodníkem jako jeho otec. Nakonec Špinka senior kapituluje, Milan odjíždí do JAWY Divišov, kde si doplňuje znalosti získané od otce. Zde se stane i "majitelem" prvního závodního motocyklu. Konstruktér Červinka půjčuje mladému Špinkovi jeden ze speciálů, které se zde vyrábějí.

Miloslavu Špinkovi vzala, jako mnoha jiným, nejhezčí léta života druhá světová válka, a proto začal závodit až ve svých 25 letech. Jeho syn Milan měl cestu mnohem schůdnější, a tak se již v roce 1967 dostal do předkvalifikačních bojů 64 jezdců, kteří se ve čtyřech skupinách ucházeli o účast na mistrovství republiky. V Pardubicích vyhrál a o týden později v Třinci si měl možnost připomenout otcova slova o tom, že plochá dráha, to nejsou jen poháry, věnce a sláva. Jel celkem pět jízd, čtyřikrát upadl a jednou dojel na posledním místě. Dnes se tomu usmívá, protože to prý bylo dávno.

Na jaře 1968 cestuje poprvé ve svém životě závodit do zahraničí. "Plochodrážní společenství Špinka senior & junior" se stane atrakcí pro diváky v Rakousku, později v NSR, pak se v Milanově pasu objeví anglické vízum, další razítka dostane na hranicích Švédska a Norska, závodí na plochých drahách v SSSR, NDR, Polsku, Maďarsku a Bulharsku, tleskají mu diváci v Jugoslávii, Itálii i západním Německu.

Od ledna 1970 obléká na závodní kombinézu vestu s emblémem plošinářského družstva Rudá hvězda Praha. Zkouší kromě škváry také led a dlouhé pískové dráhy. Závod za závodem jeho křivka umění a úspěchů roste.

Když se ve svých devatenácti letech vrací ze světového finále z Inzellu s bronzovou medailí za třetí místo na ledové ploché dráze, má za sebou zhruba stovku závodů. Jeho otec musel kdysi jezdit celé tři roky, aby si mohl takové množství startů připsat na své konto. O rok později, v létě 1972, bojuje v evropském finále na krátké trati. Doba mu umožnila předběhnout svého otce o mnoho let.

U Špinků v jedné vitríně je velký stříbrný pohár. $pinka senior jej dostal v prvním kole mistrovství světa a někdy se o tom nezapomněl zmínit s tónem oprávněné hrdosti v hlase. Milan má svého otce velmi rád, ale slyšet pokaždé tuto větu až do omrzení, to přestane za čas bavit i hodnější děti než je on. Jednou přijel domů, postavil na stůl stejně velký pohár, navíc ve zlaté barvě, a skromně podotkl, že to má z Krumbachu, kde vyhrál první kolo mistrovství světa. A tak když chce dnes otec svého syna popíchnout, musí přemýšlet o nějakém jiném argumentu.

Téměř 250 plochodrážních závodů přineslo Milanovi kolem šedesáti pohárů a různých cen, dva tituly mistra ČSSR na ledě a titul mistra sportu. Sportovní svět měl dokonce jistý čas atrakci. Málokde se mohou pochlubit dvojicí "otec-syn", která bojovala společně na plochodrážních závodech.

Jednou Miloslav Špinka zajede do depa závodních strojů naposled a od toho dne se již diváci nemusí dohadovat, zda tvář za maskou a brýlemi patří Špinkovi staršímu anebo mladšímu. Na závodních drahách zůstal jen Milan. Jeho otec, svého času pravděpodobně nejstarší dědeček, který si v Československu krátil dlouhé chvíle závoděním na ploché dráze, skončil svoji sportovní kariéru. Znamenala čtvrtstoletí vítězství a proher, léta úspěchů i zklamání. To byla polovina života Miloslava Špinky - sportovce, který bral sport vždy jako sport, uměl se radovat z vítězství i vyrovnat se s neúspěchem. Podařilo se mu v životě dokázat mnoho. Nepodařilo se jen to, co si z celé duše přál a co mu přáli lidé, kteří jej mají rádi - vyhrát Zlatou přilbu Československa. V roce 1947 ji měl na dosah ruky. K vítězství mu chyběla jedna celá a osm desetin vteřiny...

Nakonec mu životní sen splnil Milan. Když přivezl domů jubilejní 25. ZP ČSSR, nahromadilo se na stole mnoho blahopřejných telegramů. Většina z nich patřila vítězi velkého závodu, ale na několika je i jméno jeho otce. V jednom z nich píše z Brna bývalý závodník Jarolím : "Slávku, tak konečně ji máš doma." A v této větě je pro Špinku-otce mnohem více než šest slov.

Od 23. září 1973 objevuje Milan ve své poštovní schránce pravidelně několik dopisů, jež mu píší lidé z mnoha koutů naší vlasti. Dokonce i list s adresou: Milan Špinka, závodník, plochá dráha Praha, nalezl svého pravého adresáta. Napsal mu i malý jmenovec - Milan Špinka, který připojil svoji fotografii, na níž se na jízdním kole snaží dostat do takového smyku, jaký viděl na televizní obrazovce při sportovním přenosu ze svítkovské dráhy.